Zákon č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb

222

ZÁKON

ze dne 17. června 2009

o volném pohybu služeb

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1

Předmět úpravy

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství¹) a upravuje přeshraniční poskytování služeb, práva a povinnosti poskytovatelů služeb, práva příjemců služeb, jednotná kontaktní místa, jejich činnost a uspořádání, vznik oprávnění k poskytování služeb ze zákona a dále dozor nad poskytovateli služeb na vnitřním trhu Evropské unie.

§ 2

Rozsah působnosti zákona

(1) Tento zákon se nevztahuje na

a) provádění činností, které provádí banka²) podle právního předpisu upravujícího činnost bank, a to i v případě, pokud je taková činnost prováděna jinou osobou podle jiného právního předpisu²⁸),

b) poskytování investiční služby včetně zařizování a uzavírání obchodů týkajících se investiční služby, organizování regulovaného trhu s investičními nástroji, vedení evidence investičních nástrojů, provádění činnosti hodnocení kvality investičního nástroje nebo účastníka kapitálového trhu a provozování vypořádacího systému podle jiného zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu³),

c) organizování obchodů s komoditami a komoditními deriváty na komoditní burze²⁷),

d) shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti za účelem jejich společného investování a činnosti depozitáře vztahující se k takovému shromažďování⁴),

e) provozování pojišťovací nebo zajišťovací činnosti⁵),

f) provozování činnosti pojišťovacích zprostředkovatelů⁶),

g) provozování činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění⁷),

h) provozování hazardních her,

i) služby elektronických komunikací⁹),

j) rozhlasové a televizní vysílání¹⁰),

k) uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států podle jiného právního předpisu¹¹).

(2) Na činnosti uvedené v tomto odstavci se vztahují pouze ustanovení o jednotných kontaktních místech podle § 13 až 17; jedná se o

a) služby právnických nebo fyzických osob, pokud mají povolení ke zprostředkování zaměstnání (agentury práce), spočívající ve zprostředkování zaměstnání formou dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu¹²),

b) poskytování zdravotní péče¹³),

c) činnost notářů¹⁴),

d) činnost soudních exekutorů¹⁵),

e) služby v dopravě¹⁶),

f) sociální služby¹⁷).

(3) Tímto zákonem nejsou dotčeny právní předpisy upravující

a) podmínky vstupu a pobytu cizince na území České republiky a jeho vycestování z tohoto území podle jiného právního předpisu¹⁸),

b) práva a povinnosti upravené jinými právními předpisy a předpisy Evropských společenství o daních a poplatcích¹⁹).

§ 3

Vymezení pojmů

Pro účely tohoto zákona se rozumí

a) službou poskytování jakéhokoliv plnění mimo výkon závislé práce, a to zpravidla za úplatu či protiplnění ve smyslu článku 50 Smlouvy o Evropském společenství; za službu se nepovažuje služba obecného zájmu nehospodářské povahy,

b) poskytovatelem služby je osoba nabízející nebo poskytující službu, která je usazená na území členského státu Evropské unie, jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor a Švýcarské konfederace, v rozsahu závazků, které pro Českou republiku vyplývají z Dohody mezi Evropským společenstvím na straně jedné, a Švýcarskou konfederací, na straně druhé, o volném pohybu osob,

c) příjemcem služby osoba, která v souladu s právními předpisy členského státu pobývá na území členského státu, pokud pro profesní nebo neprofesní účely využívá nebo hodlá využívat službu na území členského státu,

d) přeshraničním poskytováním služby dočasné nebo příležitostné poskytování služeb na území jiného členského státu, než členského státu, ve kterém je poskytovatel usazený (dále jen „stát usazení“),

e) službou obecného zájmu hospodářské povahy taková služba, která je poskytována univerzálním a trvalým způsobem a jejímuž poskytovateli zvláštní právní akt přiznává zvláštní práva a povinnosti; takovou službou je zejména poštovní služba, dodávka elektrické energie nebo plynu, provozování letišť nebo přístavů, veřejná doprava, zásobování vodou a odvádění a čištění odpadních vod nebo nakládání s komunálními odpady.

§ 4

Povolování poskytování služeb

(1) Při stanovení podmínek pro poskytování služby se postupuje takovým způsobem, aby nebyl přímo či nepřímo omezen jeden poskytovatel služby na úkor jiného, přičemž stanovené podmínky musí být přiměřené a nezbytné pro ochranu zájmů chráněných jinými právními předpisy.

(2) Pokud je počet oprávnění omezen z důvodů omezeného množství přírodních či jiných zdrojů či technických kapacit, musí být poskytovatel služby vybrán řádným a transparentním způsobem.

(3) Oprávnění k výkonu služby se vydává vždy pro celé území České republiky, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak.

(4) Oprávnění k výkonu služby se vydává na dobu neurčitou, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak.

(5) Skutečnost, že je služba poskytována dočasně nebo příležitostně, se posuzuje individuálně s ohledem na povahu a dobu trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost poskytování této služby.

§ 5

Přeshraniční poskytování služeb

Poskytovatel služby, která není službou obecného zájmu hospodářské povahy, může na území České republiky přeshraničně poskytovat služby v rozsahu a na základě oprávnění státu usazení, pokud jiný právní předpis neupravuje přeshraniční poskytování služeb jinak.

§ 6

Uznávání splnění požadavků

Je-li poskytovatel služby povinen pro udělení oprávnění k poskytování služby splnit určité požadavky podle jiných právních předpisů, pokládají se tyto požadavky za splněné, pokud poskytovatel služby prokáže, že splnil v jiném členském státě požadavky, které jsou rovnocenné, nebo co do účelu v zásadě srovnatelné s požadavky stanovenými právními předpisy České republiky.

§ 7

Uznávání dokladů

Je-li poskytovatel služby povinen pro udělení oprávnění k poskytování služby předložit doklad o splnění povinnosti podle jiných právních předpisů, pokládá se tato povinnost za splněnou předložením dokladu z jiného členského státu, pokud tento doklad slouží ke stejnému účelu, nebo ze kterého je zřejmé, že byla tato povinnost splněna.

§ 8

Uznávání povinného pojištění

(1) Má-li poskytovatel služby povinnost sjednat pojištění pro případ odpovědnosti za škodu na zdraví, životě či majetku způsobenou v souvislosti s poskytováním služby na území České republiky, lze toto pojištění nahradit srovnatelným pojištěním nebo zárukou sjednanými v jiném členském státě, ve kterém je poskytovatel usazený. Splnění této povinnosti lze doložit též potvrzením vydaným úvěrovou institucí nebo pojišťovnou usazenou v jiném členském státě. Srovnatelnost se posuzuje co do účelu, rozsahu pojištění, hranice pojistného plnění a výluk z pojištění.

(2) Jsou-li povinné pojištění nebo záruka podle odstavce 1 srovnatelné pouze částečně, je poskytovatel služby v chybějícím rozsahu povinen dosáhnout srovnatelnosti dalším pojištěním nebo získáním dodatečné záruky.

§ 9

Předkládání dokumentů

Je-li poskytovatel služby povinen předkládat listinu správnímu orgánu²⁰) za účelem udělení oprávnění k poskytování služby nebo v průběhu poskytování služby, je tato povinnost splněna předložením její kopie a neověřeného překladu za předpokladu, že skutečnosti v kopii uvedené lze zjistit prostřednictvím elektronického systému podle § 30 u příslušného správního orgánu jiného členského státu. Pokud s tím správní orgán²⁰) souhlasí, lze předložit kopii bez překladu, nebo kopii a neověřený překlad v úředním jazyce některého z členských států.

§ 10

Povinnost zpřístupnit informace

(1) Poskytovatel služby je povinen zpřístupnit příjemci služby před uzavřením smlouvy, popřípadě před poskytnutím služby, následující údaje:

a) jméno a příjmení nebo obchodní firmu, popřípadě název,

b) své kontaktní údaje, jimiž jsou zejména poštovní adresa, faxové číslo nebo adresa elektronické pošty a telefonní číslo,

c) informace o tom, zda je poskytovatel služby zapsán v obchodním nebo jiném obdobném rejstříku, pokud ano, pak informace o jeho registračním čísle nebo jiném odpovídajícím prostředku identifikace poskytovatele služby v takovém rejstříku,

d) sídlo poskytovatele služby v případě právnické osoby, nebo místo podnikání poskytovatele služby v případě fyzické osoby,

e) podléhá-li jeho činnost povolení, název a adresu orgánu, který povolení vydal,

f) daňové identifikační číslo, bylo-li přiděleno,

g) informace o tom, zda je poskytovatel služby členem profesní komory, včetně profesního označení, které mu z takového členství vyplývá,

h) informace o obchodních podmínkách nebo doložkách nebo o smluvních ustanoveních týkajících se volby práva, řídí-li se jimi vztah mezi poskytovatelem služby a příjemcem služby,

i) informace o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění záruk, které nejsou stanoveny zákonem, pokud existují,

j) cenu služby, pokud je poskytovatelem předem stanovena,

k) základní popis poskytované služby,

l) informace o pojištění odpovědnosti za škodu, případně jiných zárukách, včetně kontaktních údajů o osobách je poskytujících a informace o jejich věcném a územním rozsahu.

(2) Údaje podle odstavce 1 je poskytovatel služby povinen zpřístupnit, a to prostřednictvím

a) informací, které jsou dostupné v místě, kde je služba poskytována, nebo kde se uzavírá smlouva,

b) dokumentů dodaných příjemci služby, ve kterých je popsána poskytovaná služba, nebo

c) dálkového přístupu, zejména prostřednictvím elektronické adresy.

§ 11

Povinnost sdělit informace na žádost

Na žádost příjemce služby je poskytovatel služby povinen sdělit následující údaje:

a) odhad ceny, není-li cena předem stanovena; pokud nelze cenu stanovit odhadem, sdělí poskytovatel služby alespoň způsob výpočtu ceny,

b) informace o existenci profesních pravidel, kterými je poskytovatel služby vázán, a informace o možnostech seznámení se s těmito pravidly,

c) v případě, že je poskytovatel služby vázán kodexy chování, vyplývajícími z členství v profesní komoře, poskytne informace o kodexech chování, kterými se řídí při své činnosti, a to včetně případných jazykových verzí a informací o dálkovém přístupu k těmto kodexům, je-li možný,

d) informace o možnosti mimosoudního řešení sporů, včetně způsobu získání podrobných informací o podmínkách využití těchto řešení.

§ 12

Zákaz diskriminace příjemců služeb

(1) Poskytovatel služby je povinen zajistit, aby podmínky přístupu k poskytovaným službám nebyly diskriminační, zejména co se týče státní příslušnosti příjemců služeb nebo jejich místa bydliště.

(2) Diskriminací není stanovení rozdílných podmínek přístupu ke službám na základě objektivních kritérií, zejména účtování dodatečných nákladů vzniklých v důsledku vzdálenosti nebo v důsledku technické povahy poskytování služby.